6:20
23.11.2019

Chtělo to něco, kde si splníme své sny a zároveň budeme něco budovat, říkají čeští majitelé hotelového resortu v Hondurasu

V tomto pochmurném ročním období stále více z nás sní o luxusní dovolené na teplých plážích v Karibiku. Odvážnější jedinci zajdou v představách ještě dál a fantazírují o životě a úspěšném podnikání ve středoamerickém ráji. A ti nejodvážnější přetvoří své sny v realitu.

Jak vypadá koupě hotelu na ostrově Roatán a jaký je reálný život v karibském snu? Podívejte se s námi na příběh Karolíny, Pavla a jejich tříletého syna Cedrica – majitelů TRANQUILSEAS ECO LODGE & DIVE CENTER v Hondurasu. A jak říká Karolína, zatím to je jízda!

TRANQUILSEAS ECO LODGE & DIVE CENTER

TRANQUILSEAS ECO LODGE & DIVE CENTER


Společný příběh Karolíny a Pavla se začal psát v Česku, u dovozu orchidejí a řezaných květin ze zahraničí. Jak jste se dostali od květin k hotelu?

Nastoupila jsem k Pavlovi do firmy jako poradce pro investice, tam se naše cesty spojily. Zanedlouho jsme od květin přešli k výrobě přírodních postelí a matrací, nicméně stále více jsme začali uvažovat o životě jinde. Tady bychom se upracovali a prožili život u počítače, hlavně Pavel nezná míru. S příchodem syna se to ukázalo jako nutnost, a tak jsme se jako úplní začátečníci rozhodli pro život na Bali. Po poměrně krátkém období na ostrově jsme věděli, že tudy cesta nevede. Začali jsme hledat něco nového a osud nás přivedl právě do Hondurasu.


Proč nevyšel život na Bali?

Pronajali jsme si dům, začali poznávat ostrov a Cedric zde oslavil své první narozeniny. Při poznávání místních poměrů jsme zjistili, že to není úplně pro nás. I když nás Bali okouzlilo, a i když je dodnes naší srdeční záležitostí, musíme říct, že podmínky pro život a práci jsou tam obtížné. Nemůžete nic vlastnit, na ostrově je obrovská konkurence, legálně jde všechno tak složitě… Proto jsme se rozhodli, že začneme hledat štěstí jinde a úplná náhoda nás zavedla na Roatán.


Jak se zrodil nápad přesunout své životy z Bali do Hondurasu?

Na internetu jsme našli zmínku o realitních agentech z Karibiku. Domluvili jsme si schůzku, na které jsme si okamžitě rozuměli. Dodnes jsou z nás velmi dobří přátelé. Ukázali nám pár projektů a jejich vyprávění nás natolik uchvátilo, že Pavel koupil první řadový dům. Na dálku. I když tam nikdy nebyl. Cítili jsme, že je to správná cesta. Naše cesta.


Nebáli jste se koupě nemovitosti naslepo? Jak dlouho trvalo toto rozhodnutí?

Báli, ale řekli jsme si, že je to test. Nebylo to úplně spontánní, ale promyšlené už vůbec ne. Probrali jsme to cestou domů ze schůzky.


Doporučili byste takový postup i ostatním? Je intuice lepší než prověření?

Intuice je jen koncentrovaná zkušenost a záleží na tom, kolik zkušeností máte. Já spíš doporučím pronajmout si domek, bydlet tam alespoň měsíc, promluvit si s odborníkem na danou lokalitu, sousedy. Ne všechno, co vypadá jako ráj, rájem opravdu je.


Jaké byly první dojmy z nové destinace?

Jako první se na místo vydal Pavel, který přebíral dům po kolaudaci, a byl nadšený. Já přiletěla sama až po 3 měsících a vůbec se mi tu nelíbilo! V domě bylo plno reklamací a vůbec jsem netušila, jak to tu chodí. Byla to pro mě opravdu velká zkouška, ale dnes z toho čerpám. Byla jsem hozena do vody a dnes už dokáži vyřešit všechno, i když je to bez španělštiny mnohdy vážně těžké. Například přijdete do banky a jediný, kdo mluví anglicky, je klimatizace (směje se). Teď naposledy nás nechtěli nechat odletět z ostrova, protože jsem neměla souhlas otce ve španělštině, ale pouze v angličtině. Přitom ten úředník uměl anglicky lépe než já! Musela jsem volat konzulát, ten zase velvyslanectví. Nakonec jsme odletěli, ale ví o tom i ministerstvo (směje se).

TRANQUILSEAS ECO LODGE & DIVE CENTER

TRANQUILSEAS ECO LODGE & DIVE CENTER


Zařizování běžných potřeb pro celou rodinu v nové zemi a s novým jazykem, jak jste se během toho dostali k hotelu?

Po postupném zabydlení na Roatánu jsme na ostrově začali pobývat delší dobu a hledat možnosti práce a podnikání. Jezdili jsme ostrovem sem a tam, až jsme při hledání nové cesty dojeli po pláži k Tranquilseas. Na první pohled se nám resort líbil a divili jsme se, že ho neznáme.

Další den jsme vzali syna na výlet lodí. Po návratu jsme byli značně hladoví, ale žádná restaurace u doků neměla na oběd otevřeno. Se špatnou náladou a prázdným břichem jsme se vydali hledat nejbližší otevřený podnik. Hádejte, kam ukazovala první cedule u silnice? Jo, byl to ON.

Strávili jsme v Tranquilseas několik hodin. Vynikající jídlo, klidná atmosféra a milý personál na nás velmi zapůsobil. Syn po jídle okamžitě usnul a my měli prostor vychutnat energii tohoto místa. Moře, čerstvý vítr, kolibříci. Čas, který plyne jinak. Ten den jsme zůstali až do setmění.

Náhoda tomu chtěla, že přesně na stejné místo nás pozval náš kamarád těsně před odletem. Chtěli jsme s ním probrat nákup pozemků pro výstavbu domu, který budeme pronajímat. Žádný další plán jsme neměli a nebyli jsme úplně spokojení. Chtělo to směr, něco, kde si splníme své sny a zároveň budeme něco budovat.

„Tohle je náš sen. Rodinný resort, malý hotel, dobrá restaurace, přímo na pláži!“ pronesla jsem v zápalu diskuse a ukazovala na budovy Tranquilseas. Poté následovala věta, kterou nikdy nezapomeneme. „Však jo, vždyť je to tu na prodej,“ odvětil kamarád, který se díky své profesi orientoval na trhu nemovitostí celého ostrova.

Ani jeden z nás nechtěl uvěřit tomu, že tenhle skvost je opravdu volný. Do odletu zbývaly pouhé tři dny a my už neměli čas. Neproběhla žádná schůzka s realitní agentkou, žádná schůzka s bývalým majitelem, dokonce jsme ani neviděli hotelové pokoje a zázemí na vlastní oči. Šli jsme do toho.


V jakém stavu jste sedmipokojový hotel, jehož součástí je také restaurace, jóga centrum, potápěčská báze a bazén, přebrali? Čekaly vás neplánované investice?

Pár rekonstrukcí nebylo úplně očekávaných a v tuhle chvíli hodně investujeme. Udělali jsme kompletně novou kuchyň, dvě střechy, s naším soukromým domem tři, nové podlahy na terase. V žalostném stavu byl textil, povlečení a ručníky. Kompletně jsme vyměnili Wi-Fi a nakoupili legální software. Máme již termální systém na ohřev vody, mrazící kontejner a plánujeme kupovat solární elektrárnu.


Respektují vás zaměstnanci, i když neovládáte místní řeč?

I když zaměstnáváme pouze místní, v této oblasti mluví mnoho lidí anglicky, takže jazyková bariéra není. Máme pocit, že nás respektují snad lépe než v České republice.


Jací jsou místní jako zaměstnanci?

Jsou kreativní (směje se). Je to hodně individuální, dost často záleží na původu. Ostrov je multikulturní a v hotelu máme několik etnických skupin, z nichž každá má jiný přístup k práci. Ale obecně jsou klidní, vystresuje je jen málo co.


Do budoucna připravujete jednu pozici také pro člověka z Česka, o jakou pozici půjde a kdo má šanci místo v Karibiku získat?

Hledáme někoho, kdo bude naší prodlouženou rukou, zatímco budeme v České republice. Nejdříve je nutné si říct, že tato pozice bývá psychicky velmi náročná, střet kultur je neskutečný. I když nám to nikdo nevěří, není to zase takový ráj, jak se na první pohled zdá. Vhodný uchazeč potřebuje krom odolnosti také výbornou angličtinu, ideálně i španělštinu. Požadujeme také nějaké zkušenosti a práci s počítačem.

Resort disponuje také soukromým bazénem

Resort disponuje také soukromým bazénem


Jak nákladné je pořídit si poměrně rozsáhlý resort v Hondurasu a co Vás během velkých životních změn živilo?

Ceny na ostrově jsou proti pevnině vysoké. Záleží na lokalitě a turistické atraktivnosti. Řekla bych, že hotel nás stál přibližně stejně jako v ČR. Během těchto náročných životních přesunů se stále živíme v České republice. Pořád vyrábíme přírodní postele a matrace, já do toho dělám v marketingu, rozumím energetice, Pavel je zase ekonom. Práci na dálku si zatím ponecháme, ale některé věci s největší pravděpodobností budeme muset opustit, protože nejde pořád létat zpět a žít dva životy na různých místech.


Lze porovnávat podnikání v ČR a Hondurasu?

Celkově je v těchto věcech Honduras od Evropy světelné roky pozadu. V Hondurasu je opravdu neskutečná byrokracie, s Českem nesrovnatelné. Pořád je potřeba na všechno nějaký papír. Představte si, že každá toaleta u nás v hotelu má „licencia higiénica“. Pořád se platí šeky, lidé utratí peníze a neřeší, co bude zítra. Nelze mít bankovní účet, pokud nejste rezident. Nemůžete mít smlouvu na internet. Můžete koupit firmu, ale bez rezidentury nemůžete jednat. Na smlouvy se dává otisk prstu…


A jak je na tom porovnání ČR a Hondurasu v dalších ohledech, jako jsou například běžné výdaje na život, dostupnost vzdělání a zdravotní péče?

Náklady na život, to záleží, jestli chcete žít jako místní, nebo jako turisté. Místní nemají vysoké mzdy, ale také mají jinou životní úroveň a požadavky, jsou o dost skromnější. Místní se také dokáží velmi levně stravovat a za oblečení neutratí skoro nic, potřebují pouze trika. Naopak velmi drahá je škola, elektřina, která je na ostrově asi třikrát dražší než v Česku, musí se platit lékař.

Naše náklady na život jsou podobné jako v Praze. Žijeme na ostrově v turistické oblasti, která se dá přirovnat ke Karlovým Varům. Jezdí sem dost bohatých lidí z pevniny, USA a Kanady. Běžná mzda se tu pohybuje v přepočtu okolo 15 000 Kč. Pokud budete chtít žít čistě jako turista, čekají vás také o něco vyšší náklady.


Žijete ze dne na den, nebo naopak budoucnost plánujete?

Plánujeme. Žít ze dne na den ani jeden neumíme. Navíc máme malé dítě, to už je něco jiného.


Co plánujete nyní?

Do dvou let bychom se chtěli na ostrově opravdu usadit a létat do Česka pouze na Vánoce a v létě. Stále chceme evropský pohled na svět.


Jak tyto přechody zvládá Cedric? Je pro něj snadné zapadnout mezi vrstevníky a jaký jazyk používá?

Cedovi je to jedno. Samozřejmě vnímáme časový posun, trvá to 4 až 5 dní. Co se týká jiných dětí, tak je to vlk samotář. Asi je v tomhle po mně, také jsem byla velmi rezervovaná. Jedinou výjimku tvoří starší holčičky s dlouhými vlasy. Nechci vidět, co bude za pár let (směje se). Jinak Cedric pro běžnou komunikaci používá češtinu a na ostrově angličtinu. Od místních už pochytil pár španělských slovíček, ale zatím je moc nepoužívá. Občas jazyky kombinuje, a i když se kouká na pohádky v angličtině, chtěli bychom, aby pro něj byla přednější španělština. Snad dosáhne úrovně rodilého mluvčího. Věk na to ještě má. Jinak máme pravidlo, že každý na něj mluví v rodném jazyce.

Tříletý syn Cedric

Tříletý syn Cedric


Kde začně Cedricova školní docházka?

Bude vedený jako domácí školák. Už teď pomalu hledáme školu v Česku, která dělá portfoliové přezkoušení. To je přezkoušení buď jednou, nebo dvakrát za rok za dobrých podmínek pro dítě. Chceme, aby měl české vysvědčení. Co se týká škol na ostrově, pravděpodobně to zkusíme jen jako doplněk, aby se učil španělštinu.


Cítíte se v Hondurasu jako doma?

Cítíme se tam opravdu dobře, ale doma asi ještě ne. Více domovem je asi stále Česko, i když možná už padesát na padesát. Nicméně doma je tam, kde jsou vaši blízcí. Není to místo na mapě.


Plánujete někdy v budoucnu návrat do Česka?

Ne, my plánujeme zůstat tady. Proto to všechno děláme.


Během své cesty jste udělali několik velkých rozhodnutí, bylo podle Vás nějaké vyloženě špatné? Udělali byste něco jinak?

Z každé chyby se snažíme poučit, a především chybu neopakovat, ale naštěstí nemáme pocit, že bychom v životě udělali nějakou velkou chybu. Snad budu stejně odpovídat i za pár let.


Chtěli byste ostatním předat nějakou zkušenost?

Na předávání zkušeností se úplně necítíme. Chybujeme, učíme se, a tak pořád dokola. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, ale jestli má být tohle naše cesta, tak to klapne.

Zaujal tě článek? Pošli ho kamarádům.

Komentáře k článku

přidat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články