Projekt PEOPLEIMEET mapuje tisíce příběhů lidí z celého světa, které na své cestě zaznamenal jeden jediný člověk. „Na začátku mé cesty, kdy jsem v roce 2009 opustil Českou republiku a vydal se poznávat svět, jsem neměl vidinu projektu, který dnes můžete dohledat pod názvem PEOPLEIMEET. Jen jsem začal dělat to, co mě doopravdy baví.“

Autor projektu poslední roky strávil především v Číně, odkud v roce 2013 zveřejnil i první příběh. „Nejdříve jsem založil projekt People of China. Nedlouho na to jsem to upřesnil na People of Shanghai, kde jsem několik let žil a pracoval. Časem mi ale přestalo vyhovovat omezení, které jsem si názvem stanovil. Měl jsem tolik zajímavých příběhů z celého světa, které mi opravdu zůstaly v hlavě, a já je zde nemohl zveřejnit. Proto jsem se rozhodl projekt přejmenovat na PEOPLEIMEET a rozšířit jej o příběhy z celé mé cesty,“ to projektu otevřelo úplně nové obzory, protože mohl využít příběhy ze všech 77 zemí, kterými Gábor prošel.

Proč projekt vznikl?

Samotný projekt Gábora vynesl až mezi přednášející na světoznámé konferenci TEDxShanghai, kde poprvé vystoupil ze své anonymity a své myšlenky odprezentoval celému světu. „Po překonání frustrace z prvních měsíců života v Číně, který je z mnoha důvodů velmi těžký a turista jej nemůže zažít, jsem potřeboval rozbít pracovní stereotyp, do kterého jsem spadl. Tento projekt mě donutil znovu se odvázat, učit se čínštinu a poznávat nové lidi i novou zemi. Také jsem chtěl světu podat pravdivé a nezkreslené informace, kterých je v dnešní době stále méně. Všechny portréty fotím v přirozeném prostředí a příběhy neupravuji, vždy se snažím citovat do posledního slova,“ což není jednoduché, jelikož Čína uznává desítky etnik, které hovoří stovky jazyky, jež obsahují tisíce dialektů. Mnohdy si tak Číňané nerozumí ani mezi sebou.

„Klíč k odbourání jazykové bariéry je čas nebo šikovný překladatel. S některými jedinci jsem strávil i týdny, s jinými zase pouhou hodinu. V Číně ale není problém narazit na mladé studenty, kteří se učí anglicky a velmi rádi si své znalosti procvičí. Jindy mi pomohl kamarád nebo přítelkyně.“

Jak na portréty reagují místní?

„Nikdy jsem se při vytváření fotek nesetkal s problémy. Naopak jsem narazil i na velmi hodné jedince, kteří mě provedli krajinou nebo pozvali k sobě domů. V zapadlých vesnicích jsem potkal velmi chudé rodiny, pro které jsem byl vážený host. I když sami měli majetek pouze na přežití, chtěli mi dát všechno. Někteří kvůli mně například obětovali slepici, i když jsem je o to nežádal. Vždy jsem chtěl pouze nahlédnout do jejich životů. Ačkoli já sám peníze nabízet nemůžu, protože na příbězích nevydělávám, několikrát jsem alespoň jejich současnou situaci i s prosbou o pomoc zveřejnil. Mnohdy výzva nezůstala bez odezvy a věřím, že jsme několika rodinám společně pomohli.“

Vybrali jsme pro vás 5 příběhů

Jaké příběhy na své cestě Gábor poznal? Podívejte se sami, co se honí hlavou lidem na druhé straně zeměkoule.

Pozval mě na oslavu Čínského Nového roku s jeho rodinou, Yunnan, Čína.

Jaké nejhorší jídlo jste kdy jedl?

„Pravděpodobně vepřové. To prase jsem znal velice dobře, protože jsem se o něj staral více než rok. Nakonec jsme ho zabili na oslavu Čínského Nového roku, byl to velmi smutný moment. Cítil jsem se, jako kdybych ztratil dobrého přítele.“

A jaké jídlo bylo naopak to nejlepší, které jste kdy jedl?

„Pravděpodobně vepřové.“

Potkal jsem ho v Mengzi, Yunnan, Čína.

„Jednoho dne jsem se rozhodl vstoupit do armády a pomstít svého otce, který zemřel ve válce. Bohužel mou žádost zamítli kvůli zranění z dětsví, kdy jsem přišel o oko. Kromě oka jsem již v životě ztratil také mou první ženu a vlastního syna společně se svou půdou.

Můj syn mě vždy žádal o finanční pomoc, proto jsem se jednoho dne rozhodl prodat veškerou svou půdu a jeho prosby vyslyšet. Brzy na to zmizel i se všemi penězi. Nikdy neměl potřebu se vrátit a postarat se o mě, jak slíbil. Nevím, kde teď je, ale mám podezření, že za tím vším stojí jeho žena.

Bez půdy a peněz jsem zažil opravdu krušné časy. Ale i mě nakonec potkalo štěstí. Našel jsem ženu, která mě přijala a se kterou jsem nyní ženatý.

Každopádně lidem řekněte, že život někdy může být opravdu velmi těžký, ale ani tak by se neměl nikdo vzdát! Možnost žít tu je úžasná, vždy buďte pozitivní!“

Omlouvám se, vy pláčete?

„Ne, ne, můj příteli, to je jen alergie.“

Potkal jsem ho v Dhammagiri Foundation, Sangharama & Ajahn Cagino, Mae Hong Son, Thajsko.

“Šestnáct let jsem chodil zdejší zemí. Někdy sám, někdy v doprovodu dalších. Necestujeme jako vy, protože musíme mít pouhé 3 vrstvy oblečení a vlastnit velmi málo věcí. Také nám je jedno, jak daleko jdeme. Důležité je pro nás pouze vnímat vlastní duši, proto také většinu času meditujeme. Když chcete mít zdravé tělo, cvičíte, ale pokud chcete mít zdravé srdce, měli byste meditovat a nechat své srdce odpočívat. Během cesty by také neměly vznikat žádné vztahy. Mnoho lidí nám poskytne přístřeší nebo jídlo, dokonce i já jsem na své cestě jídlo přijal, ale je důležité udržet si odstup a nenavázat pouto.

Jednou jsem v klášteře potkal opuštěného a hladového sirotka, který nechtěl žít v sirotčinci. Rozhodl jsem se mu pomoci, a tak jsem začal hledat někoho, kdo by se mnou zaplatil školné. Má sestra se rozhodla přispět a sirotka se ujala. Když se ředitel školy o naší akci dozvěděl, požádal mě o pomoc i s dalšími sirotky, které lidé z horských kmenů dovedou do školy a opustí je. Znovu jsem zavolal své sestře s prosbou o pomoc. Souhlasila a přišlo dalších 6 dětí. Nakonec jsme společně i s dalšími mnichy podporovali 16 dětí. V tu chvíli nám přestala stačit jedna budova, navíc jsme potřebovali oddělit dívky a chlapce, proto jsme pronajali tři dřevěné domy. Sirotků začalo být moc a my nemohli zajistit školné pro všechny, proto jsme se rozhodli hledat další sponzory.

Za ty roky jsem během svých cest po thajských lesích pořídil spoustu fotek, a tak nás napadlo uspořádat tři výstavy ve čtyřech různých zemích. Nakonec jsme vybrali dostatek peněz a rozhodli se vyměnit pronájem za vlastní sirotčinec. Se stavbou pomáhali přátelé, dobrovolníci, a dokonce i samotné děti, které si během víkendů a prázdnin užívaly možnost podílet se na vzniku svého nového domova.“

Kolik sirotků je tam nyní?

„60.“

Svezl nás a nabídl, abychom zůstali v jejich domě, kde jsme společně uvařili večeři. Shershu, Sichua.

„Jednoho dne jsem chtěl zavolat kamarádovi, ale vytočil jsem špatné číslo a hovor zvedla žena, která zněla velmi smutně. Zvědavost a touha rozveselit člověka na druhé straně ve mně vyhrála, proto jsem hovor neukončil.

Žena byla zarmoucena ze smrti své sestry. Nakonec jsme spolu mluvili několik dalších dnů, dokonce měsíců, až jsem se jednoho dne rozhodl, že ji navštívím. Zanedlouho jsme se vzali a já se přestěhoval na nejzápadnější cíp Sichuan. Také se nám poštěstilo mít spolu dvě děti, ale první nepřežilo.

Od té doby jsme dali mnichům spoustu peněz, abychom podobné tragédii předešli. Naší dceři je nyní 5 měsíců a my se modlíme, aby tentokrát vše dopadlo dobře.“

Potkal jsem ho poblíž Palenque, Mexiko.

“Byl jsem na cestě celé dny. Potom v našem nákladním vlaku udělali razii a bylo po všem. Jedu z Guatemaly a chci překročit hranice na severu. Jelikož nejsem odtud, nedovolí mi jet autobusem, a tak musím najít nový nákladní vlak, který mě doveze za lepším životem. Jednou už mě vrátili, ale já nemohu zpět domů. Jediné, co mi zbývá, je jít kupředu!”