5:59
24.03.2021

Řecko, znovunalezený domov: autem až na Balkán

Čtyři roky, dlouhé a nekonečné čekání se nakonec vyplatilo. Znáš to, když máš nějaký sen, vizi nebo cíl? A každý den, každou vteřinu na něj myslíš a představuješ si, jaké to bude, až na něj dosáhneš. Jasně že jo, všichni to máme a já nejsem výjimkou.

Od mojí první návštěvy Řecka a návratu z Kosu uběhly čtyři roky. Spoustu se toho mezitím událo, ale o tom zase někdy příště. Dny, týdny a měsíce čekání. Ranní vstávání s jedinou myšlenku, pracovní nasazení s hlavou plnou Řecka a usínání s představou, jak sedím na pláži a dávám si kafe. Neuběhl jediný den, kdy bych na to nemyslel. Proč? Rozum nechápal, ale srdce mělo jasno. Láska. Ke krajině, k jídlu, lidem a počasí. Pocit domova a spoustu dalšího, co nelze slovy popsat…

Už nějaký pátek jsem žil v Praze a chodil do práce, která mě prostě nenaplňovala. A vlastně můj život ztratil jiskru. A tak jsem si řekl, že to bude moje poslední práce a až se nase*u a skončím, tak se jednoduše sbalím a pojedu tam, kam mě srdce táhne. Byl tady ale jeden háček. Byl jsem ve vztahu s holkou, kterou jsem miloval nadevše a chtěl jsem být jen s ní.

Snad milionkrát jsem přemítal nad tím, jak by to vše šlo udělat, abychom se mohli odstěhovat. Ptal jsem se na spoustu otázek, ale ona chtěla zůstat. A tak jsem zůstal taky, protože jsem si myslel, že je to ta pravá. A co osud nechtěl. Po naší poslední dovolené jsme se nepěkně rozešli a já měl pocit, jakoby ze mě spadly okovy. Najednou jsem cítil, jak se mi zalévá srdce touhou cestovat.

Netrvalo to ani měsíc a já dal výpověď a s naloženým autem až po střechu (Opel astra H, kdyby se někdo chtěl ptát, čím rozhodně necestovat) jsem stál před domem a loučil se s mojí rodinou. Jo, tak to jsem přesně já. Přijde impuls a já najednou opouštím vše, co jsem znal, a mířím vstříc novému dobrodružství.

Sbal, nalož a jeď

Auto naplněné po střechu, nádrž plná, doklady u sebe, tak teď už jen na záchod a vyráží se. Před sebou mám zhruba 1 500 km, to jsem snad nenajezdil ani za celý život, a 5 států. Konkrétně jsem to vzal přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Skopji. No a potom cílová stanice. I přesto že jsem věděl, že moje auto není v nejlepším stavu, neměl jsem jedinou obavu z cesty. Jo a jenom abych vysvětlil, co znamená „není v nejlepším stavu“. Dost často se stávalo, že mi jen tak praskla žárovka a nesvítilo mi světlo. Nešlo topení, fakt výborné. Jak v zimě, tak v létě. Občas nefungovalo chlazení motoru. A třešnička na dortu. Pokud se přehřál motor, tak se sám vypnul a auto nešlo dobré tři hodiny nastartovat. Juhuuuu, vzhůru do Řecka.

Cesta šla jako po másle, jak se u nás říká, a já v podstatě bez problémů dojel první den do Bělehradu, kde jsem přenocoval po prvním dnu jízdy. Bylo to tak nějak v polovině cesty, tak jsem si řekl, že to bude nejlepší. Večer jsem stihl ještě mrknout do pár ulic Srbska. Nic moc, abych pravdu řekl… Snad to bylo tou tmou.

Ráno, druhého dne, jsem nasedl do auta a plný energie jsem se vydal na cestu. Bohužel mě čekalo tankování, a vzhledem k teplotám jsem si nemohl dovolit vypnout motor. Co teď? Jak to udělám? Tak jsem si řekl, že to risknu. Buď a nebo…

Přijíždím na benzínku, kde stojí obsluha u stojanu. Ptá se mě, co tankuju. Tak jsem se slušností odpověděl a motor nechal běžet. Vše proběhlo v naprostém pořádku. Nikdo nebyl zraněn a pumpa taky zůstala na místě. Měl jsem radost. To nám ten den hezky začíná.

Rozhovor dvou

No, sranda přišla hned na hranicích, kde mi pan policista alias hraniční kontrola alias hraničník, řekl, že mi nesvítí světlo. No jasně, jako bych neznal svoje auto a svoje štěstí. Jo, samozřejmě že znám a znám i sebe, takže jsem se snažil hrát hloupého.

Já: „Jak jako nesvítí světlo?“

Hraničník: „No tady, nesvítí!“ říká jakousi napůl lámanou angličtinou a anglosaskou svahilštinou a přitom ukazuje na světlomet.

Já: „To není možné,“ oznamuji s údivem. „Co s tím mám dělat?“ dodávám jedním dechem.

Hraničník: „Musíš to opravit, tady na místě a hned,“ s vážností ve tváři.

Já: „To ale nejde, protože bych musel odmontovat kus blatníku,“ bráním se.

Hraničník: „Tak to udělej.“

Já: „Musel bych vypnout motor a ten už nenahodím.“

Hraničník: „Ale nahodíš….“ začínaje být lehce nas*aný.

Já: „Nenahodím, ale můžu to zkusit. Ty nerudné lidi za mnou ve frontě budete ale poslouchat vy a budete jim vysvětlovat, co se stalo!“ klid a vážnost jsou v tuto chvíli jak v mém hlase, tak i v obličeji.

Hraničník: Chvíli přemýšlí a říká: „Tak budeš muset zaplatit pokutu, 400 euro.“

Já: „Cože? 400 euro? Pokutu? Za co?“

Hraničník: „Za to, že nemáš auto přizpůsobené k jízdě,“ říká hrubým a silným hlasem s velkým důrazem.

Já: „Nemám u sebe hotovost. Stěhuju se a vše mám na kartě,“ a doufám, že u sebe nemá platební terminál.

Nastává ticho. Kolem jsou slyšet jen zvuky nastartovaných aut a netrpělivých řidičů. Naše pohledy se setkávají. Dívá se mi do očí. Já se mu dívám do očí. Jo, kámo, tak tenhle oční souboj je můj. Honí se mi hlavou.

Když policistovi dochází, že se mnou nepohne, pouští mě a já pokračuji v cestě. Výraz jeho tváře však naznačoval, že mít tu možnost, pravděpodobně mě zabije a narve někomu do auta.

Skoro bezproblémově projíždím další hranice a státy. Nakonec zastavuji naposled a slyším tu krásnou větu „Καλώς ήρθατε στην Ελλάδα“. Vítejte v Řecku.

Tak tohle byla moje dvoudenní cesta z Česka až do mého ráje. A jak to celé pokračovalo? O tom si povíme zase příště, ale rozhodně se bude na co těšit.

Jo a mimochodem, pokud nemáš pohodlné auto, tak ani nemysli na to, že by ses na tenhle roadtrip vydal. Skoro týden jsem necítil záda a letecky je to levnější.

Zaujal tě článek? Pošli ho kamarádům.

Komentáře k článku

přidat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články