8:24
16.04.2021

Výlet na erupci v údolí Geldingadalur

Po našem prvním ztroskotaném výletu, který skončil malým interview pro místní noviny RUV, jsem se rozhodla zkusit to znovu. V podvečer, kdy se vše schylovalo k výjezdu, jsem si chtěla balit kolo, ale byla jsem doslova odtažena, že pojedeme s vícero lidmi a kolo mám nechat doma. Nu dobrá. Nadšeni jsme nabrali všechny, jeli natankovat a pokračovali opět směr Grindavík. Za Grindavíkem jsme se dostali do kolony mírně se pohybujících vozidel, kolona byla dlouhá přibližně 2-3 kilometry.

Ten den se policie s ostatními složkami a dobrovolníky ICE-SAR (the Icelandic Association for Search & Rescue) rozhodli, že areál bude uzavřen ve 21:00 a že místo se vyklidí přesně o půlnoci. Na místo jsme dorazili ve 20:20, dobrých 40 minut před uzavřením. To je slušné. No, to jsme ale nečekali, že nás jako první a třetí auto, někdo se mezi nás vkradl, otočí s argumentem, že odbila devátá hodina.

Myslela jsem, že vystřelím jako špunt od Robby Bubble. Nedá se svítit, tohle jsme nezvládli. Řekla jsem tedy skupině, že další den jedu znova a nejpozději bude odjezd v 10:00. Tak se i povedlo.

Do třetice všeho dobrého

Při příjezdu do Grindavíku jsme byli zastaveni jedním z členů ICE-SAR, dostali jsme papír k vyplnění, který jsme měli nechat za oknem. Na něm stálo: datum a čas příjezdu, čas odjezdu, počet osob v dopravním prostředku, telefonní číslo a jméno alespoň jednoho z nich. Při konci se tyto papíry sbíraly.

Odstavili jsme vozidlo na parkovišti (travnatá plocha), vybavili jsme se – dostatečný počet vrstev oblečení, protiskluzová výbava, hodně vody – a mohli jsme pokračovat.

Od parkovacího místa k místu erupce

Cesta byla skvělá, kromě ledovky nijak příliš náročná. Jdete v podstatě po vrstevnici, mírně stoupáte, mírně klesáte, nic neobvyklého pro lidi zvyklé chodit. Následně, než dorazíte do údolí, kde nám kráter chrlí tuny žhavé lávy (což mi připomíná jednu píseň od Kabátu), musíte vystoupat jeden prudší kopec. Pro mnohé je tento kopec záludností a to z toho důvodu, že jim podjíždí nohy jak na suchém, tak i mokrém terénu, případně na onom ledu. Nepřemýšlejte tedy nad teniskami, ale opravdu dobrými pohorkami, nejlépe vysokými pro lepší fixaci kotníku.

Rovinka před stoupáním. Foto: © Nikola Kutějová

Na tomto úseku je k dispozici lano, avšak složky upozorňují, že kvůli COVID by bylo dobré mít s sebou nesmeky (mačky) a nordicwalkingové hole, abyste co nejméně sahali na okolní věci. Osobně jsem lano na cestu nahoru ani jednou nepoužila, jednoduše jsem věděla, jak našlapovat a na jaký terén našlapovat, aby mi nohy nepodjely.

Po vystoupání nahoru mírně popojdete, a když se otočíte směrem zpět k lanu, uvidíte nádhernou krajinu. Kopce, voda, cesta, dosti lidí škrábajíce se nahoru. Krajina úchvatná jako vždy. Není ale pro každého a někdy si na ni člověk musí chvíli zvykat. Proč? Minimum stromů zajišťuje to, že vždy vidíte okolo sebe. Nejdete tedy nahoru na kopec pro to, abyste měli výhled, ten máte totiž celou dobu.

Výhled po výstupu s lanem. Foto: © Nikola Kutějová

Při pokračování směrem k vulkánu uvidíte kráter i zvětšující se lávové pole do 2 minut od vystoupání úseku s lanem. První dojem byl pro mne silný a hodně emotivní. Po dvou nezdařených pokusech se mi sem konečně podařilo dostat! Čím více se ale přibližuji, tím nepříjemnější pocit mám. Všimla jsem si drobnosti, kterou dělají špatně úplně všichni, včetně nás.

Výhled na erupci kousek od místa výstupu s lanem. Foto: © Nikola Kutějová

Nejdůležitější pravidlo pro přibližování se k erupci je, že musíte mít vítr v zádech! Drtivá většina lidí, které jsem viděla, šli přesně naopak! Jelikož jsem netušila přesnou polohu kráteru, následovala jsem dav. Pro příště vím, že to dělat nebudu a trasu si zvolím sama.

Začínalo se špatně dýchat. Pokuckávám a spouští se mi častěji z nosu i navzdory tomu, že jsem si nasadila roušku. Přeci je tu okolo více lidu, tak se to hodí. Kamarád mě na tento problém upozorňoval již před výletem, že nechce zažít situaci, kdy se toho opět nadýchá.

“Začínají mě štípat oči, co tebe?” zeptal se kamarád. I když jsem nic necítila, pomyslela jsem si, že je to špatně. Kamarád přidal do kroku a já zůstala mírně pozadu. Cítila jsem se hodně nesvá, neboť tohle bylo něco nového. Nová situace, kterou znáte pouze z teorie, ale teď je zde skutečnost. A to je něco mnohem jiného.

První prožití nebezpečnějšího zážitku, na který musíte nějakým způsobem reagovat, je vždy velmi zajímavé. Poprvé si s tím nevíte úplně 100% rady. Stejně jako v minulosti, kdy jsem musela poskytovat první první pomoc, a to vlastnímu členu rodiny. Paralyzována ve svých 14 či 15 letech tak, že jsem nebyla schopna si vybavit číslo na záchranku. Po téhle zkušenosti a pár dalších se mé jednání při první pomoci naprosto změnilo. Dnes mám absolutní znalosti a bleskové jednání. Dokonce dokážu organizovat okolní lidi k dalšímu jednání. Tím jen chci říct, že na to, aby člověk opravdu pochopil situaci (jakoukoliv) a byl schopen ji dobře vyhodnotit či s ní nějakým způsobem uměl pracovat, musí danou situací projít sám. Ale zpět k naší cestě.

Čím více se přibližujeme do údolí, tím více jdeme po starém lávovém poli. Bacha na kotníky a na zakopnutí! Najednou mě ovál mírný kouř, až jsem nic neviděla. Začaly mi slzet oči. To tak pálilo a štípalo! Instinktivně jsem se otočila zády, masku potáhla ještě výše a pomocí kšiltu a rukou jsem se snažila ochránit oči. S nádechem jsem vždy čekala na vhodný moment. Trochu jsem v danou chvíli všechno proklínala. Jakmile kouř ustal, rychle jsem se otočila, slzy mi ještě stékaly a snažila jsem se přidat do kroku. Zpomalila jsem, byla jsem tak nějak bez energie, paralyzovaná faktem, že se děje něco, co by nemělo. Něco, co neznám.

Na bezpečnějším místě

Konečně jsme se dostali na místo, kde jsme byli mimo kouř, ale smrad tam byl pořád. Otočila jsem se ke kráteru, protože celou dobu to nebylo možné a k mému překvapení jsem byla jako ledová královna. Koukám na vlastně tak úžasnou věc a s emocemi to ani nepohnulo. Ano, jsem v potencionálním nebezpečí a nelíbí se mi to. Tento negativní pocit převládá.

Něco jsme tedy natočili, něco jsme nafotili. Upřímně jsem se velice těšila, až použiji opět svůj teleobjektiv, ale nedošla mi jedna věc. Koncentrace plynů a tepla byla u kráteru tak vysoká, že na maximální přiblížení (200mm) byla fotka vlastně rozmazaná. Tak nevadí, alespoň z dálky fotky stojí za to. Nemluvě o telefonu, který to zachytává dobře. Veškeré fotografie k tomuto článku jsou focené na Samsung S10+.

Výhled z bezpečnější pozice na erupci. Foto: © Nikola Kutějová

Po asi 30 minutách na místě, kde dosti chladnete skrz vítr, nabírám další vrstvy na horní část těla. Ještě chvíli si hrajeme s foťáky a telefony a pak se odebíráme pryč.

 

Cesta zpět

Když jsme se pomalu rozhýbali, jeden islandský pár nás zastavil a sdělil, že je členové ICE-SAR poprosili, aby byli tak trochu rozcestníkem a posílali lidi jinudy. Byli jsme mile překvapeni, jelikož jsme se nacházeli za úrovní samotného kráteru, byli jsme posláni proti větru rovnou přes kopec a nezáleželo na tom, jestli pošlapeme jejich zeleň. Na kopci jsme si oddechli, že jsme konečně od toho zamořeného prostředí dále. Najednou se dýchalo mnohem lépe. Mé negativní pocity mě opouštěly, konečně jsem se cítila trochu více v bezpečí.

Po chvilkové chůzi mimo vyznačený prostor jsme se dostali zase zpět na jednu z mnoha označených tras. Když začalo mírné klesání, opět jsme měli krásný výhled na celou krajinu. Před sestupem dolů jsme se zastavili a udělali poslední fotky. Poté mi došlo, že už jsem zpět a vychutnávám krásu přírody. Přemýšlela jsem o tom, co se dělo na místě, že jsem si neužila erupci naplno. Došli jsme k závěru, že to bylo zapříčiněno momentem, kdy se člověk necítí příliš bezpečně.

Na bezpečnější stezce před sestupem s nádherným výhledem. Foto: © Nikola Kutějová

Zbytek cesty k autu byl již rozbředlý, skoro bez ledu. Do auta jsme se dostali v 16:20 a parkoviště nyní místo dobrovolníků ICE-SAR hlídala policie. Nasedli jsme, najedli jsme se a jeli jsme zpět směr Reykjavík.

Silnice v ten den byla stále jednosměrná, to znamená, že příjezd máte přes Grindavík, ale s odjezdem musíte pokračovat ve směru jízdy, v jakém jste na ono místo jeli, tedy na Krýsuvík.

Nějaká fakta na konec

  • Chemický rozbor ukázal, že láva, která se objevila v údolí Geldingadalur, je jiná než láva z historických erupcí na Reykjanes peninsule.
  • Vědci se nyní domnívají, že magma pochází z hloubky 15 až 20 kilometrů.
  • Co udává délku erupce je pravděpodobně rezervoár magmatu, z kterého proudí.
  • Trasy již byly vyznačeny.
  • Podle mluvčí místní policie zranění přibývá, a tak se budou snažit o nějaké bližší parkovací místa.
  • Zavedena autobusová doprava z Gringavíku.
  • Skrz plyny je nejnebezpečnější CO2 (oxid uhličitý) a CO (oxid uhelnatý), které jsou těžší než vzduch a lidé by se měli mít zvlášť na pozoru v klidnějších, tedy bezvětrných dnech. Nebezpečí pro nás představují různé pukliny, z kterých můžeme vidět stoupat páru a tak dále. Tyto pukliny se můžou kdykoliv zvětšit, a to znamená velmi rychlý únik plynu.
  • Objevili se dvě nové pukliny. Jedna dne 5. 4. 2021 a druhá 7. 4. 2021.
  • Celkem ke dni 13. 4. 2021 máme na místě 8 kráterů.

Závěrem

Rozhodně se na místo chystám znovu, tentokrát za šera. Začínají vznikat čím dál větší časová omezení. Především díky tomu, že se mnoho lidí po cestě zraní. Uvidíme, jak náš další výlet dopadne.

Zaujal tě článek? Pošli ho kamarádům.

Komentáře k článku

přidat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články