8 minut čtení
18.06.2021

Do Španělska na rande naslepo

Jak už to se mnou bývá, když si něco umanu, tak to taky udělám. Je jedno, o co jde, jak je to daleko nebo co to bude stát. Zkrátka se v životě nechci nechat ničím omezovat. Chci žít, jak jen to jde. O tom napovídá i moje cestování do Řecka, které určitě pravidelně čteš. Dnes to ale bude trochu jiný příběh, který se odehrává o pár tisíc kilometrů jinde. Konkrétně zamíříme do Španělska. A proč zrovna tam? To ti vysvětlím…

Celé to začalo u mé dlouholeté kamarádky Verči (tímto ji zdravím), která žije v Anglii. Mimochodem nádherně kreslí. Ta jednoho dne hledala spolubydlící do svého nového bydlení, ale dlouho nebyla úspěšná. Nakonec se k Verče přiklonilo štěstí a její novou spolubydlící se stala jedna slečna, říkejme jí třeba Gertruda.

Mám jí to říct, nebo ne?

Jelikož jsem s Verčou stále v kontaktu, dostalo se mi té cti Gertrudu poznat. Ihned mi nějakým zvláštním způsobem padla do oka, ale vůbec jsem to neřešil, protože jsem věděl, čím si prochází a co se v jejím životě děje.

Zlom přišel na její narozeniny, kdy jsem Gertrudě napsal zprávu s přáním všeho nejlepšího. Extra velkou zpětnou vazbu jsem neměl, ale říkal jsem si, že jsem aspoň slušný a vnímavý. Nějak mi to nedalo a ještě párkrát jsem jí napsal. Najednou jsme se dostali k normální konverzaci, která byla naprosto skvělá a výživná

Jak dny konverzací plynuly, začal jsem přemýšlet, že by nebylo od věci se potkat. Mám jí to říct, nebo ne? Budu vypadat divně? Nakonec jsem si řekl, že nemám co ztratit, a tak jsem jí vše vyklopil. K mému údivu jsem zjistil, že přemýšlíme nad stejnými věcmi. A že jich bylo…

Blbý covid…

Nebyla jiná možnost, začal jsem zjišťovat, přemýšlet a bádat v hlubinách děsivého a občas i zrádného internetu, jak se dostat do Anglie. Bohužel jsem díky covidu a dalším skvělým věcem zjistil, že to je nemožné. Vlastně možné, ale extrémně drahé. A zde můj plán ztroskotal. S pocitem naštvání jsem Gertrudě všechno vysvětlil a toho dne usínal s tím, že se v blízké budoucnosti neuvidíme. Takhle to ale nemůže skončit. Přece musí být nějaká možnost!

Druhý den mi v práci přišla zpráva od Gertrudy a v té stálo: „Co kdybychom se sešli na území jiného státu, kde nejsou takové restrikce?“ wow, je to tady. To je ta možnost! Okamžitě jsme začali hledat vhodný stát. Chtěl bych podotknout, že jsem to nehledal v pracovní době (poznámka pro případ, že by článek četl můj nadřízený). Po namáhavém a neúprosném bádání mezi všemi články, weby a fóry, kde se schází nejrůznější bytosti, jsme měli jasno. Španělsko!

Nastalo vybavování, domlouvání, plánování, střádání a spousta dalšího k tomu, abychom se mohli konečně potkat. Vše připraveno a já sedím ve svém křesle v krkolomné pozici a počítám posledních pár dní do odletu.

A je to tady

Přišel den D. Den, kdy konečně letím do Španělska a poznám Gertrudu osobně. Sedím v letadle a mám za sebou 4 hodiny cesty vlakem a 2 hodiny čekání na letišti. Teď zbývají poslední tři a půl hodiny a budu na místě. Mám pocit, že každou chvíli omdlím. A to jen díky respirátoru, který musím mít všude. Ostatně jako všichni. Letadlo je plné a přes hluk motoru a šum lidí neslyším vlastní myšlenky.

Snažím se přemýšlet nad tím, jaké to bude, až přiletím. Vždyť máme přistát pět minut po půl dvanácté v noci. Mám hlad! A to i přesto, že jsem před odletem spořádal porci kebabu v pita chlebu. Bude na mě Gertruda čekat s otevřenou náručí a úsměvem na tváři tak, jak ji znám z videohovorů, nebo už teď toho všeho lituje? Osobně z toho mám dobrý pocit. Vlastně ani jeden nemáme co ztratit. Jen získat. Přece oba poznáme novou osobu a navštívíme místo, na kterém jsme dosud nebyli. Prozatím zůstávám naprosto v klidu. Nejsem ve stresu, ale myslím si, že to přijde s blížícím se přistáním.

Letadlo přistálo a já čekám, až nás autobus odveze k hale. Ty minuty se zdají být nekonečné. “Proč ten řidič nejede?!” říkám zrovna ve chvíli, kdy se rozjedeme. Vystupuji do příletové haly. Vidím ji. A cítím se zvláštně. Přivítání ale proběhlo na výbornou. Dokonce na mě čekala s kartičkou s mým jménem. Jak krásné gesto. Vzali jsme si taxík a jeli se ubytovat. Vlastně jen já, protože ona už tady nějakou dobu byla. Klasicky jsem pouze vyhodil věci na pokoji a hned jsme se vydali podívat na večerní město z vrcholu hradu Gibraltar.

Vyhlídka byla úžasná. Já si opět uvědomil, jak je život krásný a kolik toho chci ještě vidět. To je ale v tuto chvíli vedlejší. Nasávali jsme atmosféru Andalusie a povídali si. A i přesto, že jsem za sebou měl 11 hodin cestování, se mi nechtělo vůbec spát. Vše bylo zvláštní a nádherné.

Prošel jsem si peklem

Druhý den jsem se probudil a ani jsem Gertrudě nemusel psát dobré ráno, protože ležela vedle mě. Probudil jsem se do nového dne na jihu Španělska. Opět mi problesklo hlavou, jak je ten život boží.

Nachystali jsme se a šli si projít ranní centrum Malagy, kde jsme si také dali snídani. Přitom jsme trochu plánovali, co budeme dělat a kam se půjdeme podívat. V plánu byla návštěva katedrály, ta ale byla z nějakého důvodu zavřená. Škoda. Další na řadě tak byla botanická zahrada. Za 3 € na osobu se dostaneš do naprosto jiného světa. Jasně, však jsou to jenom kytky a stromy, to můžu za barák do lesa, pomyslíš si. Ano, je to hromada rostlin na jednom místě, ale ten pocit, když tou zahradou procházíš… Určitě to není jak v lese na Vysočině. Prostě až pojedeš do Malagy, tak se stav v botanické zahradě.

Kousek od botanické se nachází Agujero Dam, kde se dá vykoupat. Voda tam byla příjemně teplá, což se o moři, ke kterému jsme se vydali odpoledne, abychom se setkali s kamarády, které jsme potkali v Malaze, říci nedalo. Dali jsme si pár piv, poseděli a vydali se do mexické restaurace, kterou nám doporučil Vojta.

Restaurace se jmenuje Mexicano Tulum a pokud nemáš rád pálivé jídlo, stejně jako já, tak ji okamžitě vypusť z hlavy. Bohužel jsem se nechal zlákat a ochutnal jsem zdejší tacos. Chyba. Po prvním kousku jsem myslel, že mi shoří pusa. Ale jako správný chlap (čti blbec) jsem si dal ještě druhý kousek, abych si byl jistý, že to je opravdu ostré. Možná v tom hrál roli alkohol, ale nejsem si tím úplně jist. Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že přijdu o svá ústa a nevěděl jsem, co dělat, přišla spása. Gertruda se nabídla, že mi dojde pro mléko, abych to přežil. Mléko nebylo, pouze voda. Smůla. Nicméně krásné gesto. Po tom, co jsem si prošel peklem, jsme se vydali domů.

S Gertrudou jsme čekali před restaurací, než kluci zaplatí, a já si uvědomil, že hraje hudba. Opatrně jsem se zeptal: „Slyšíš to?“ načež přišla rázná odpověď: „Ne, tak na to zapomeň.“ Natáhl jsem ruku a vyzval ji k tanci. I přesto, že nerada tančí, nabídku přijala. A tak jsme opojení alkoholem tančili v objetí na ulici před mexickou restaurací. Jo ten večer byl skvělý…

Slyšeli jste harfu?

Další dny pokračovaly na stejné vlně. Objevování, výborné jídlo a pití. Prošli jsme celý přístav a navštívili útroby hradu Gibraltar, ze kterého je nádherný výhled na celé město i moře. Zároveň je uvnitř i muzeum. Každopádně je třeba se před návštěvou hradu fyzicky připravit, protože šlapat ten kopec v tom vedru není zrovna nejlehčí. Samozřejmě trochu přeháním. Určitě doporučuji navštívit.

Také jsme nemohli vynechat římské divadlo, které je mimochodem zdarma. Já jen aby ses tam stejně jako my nedovolával toho, že chceš zaplatit vstup. Paní trošku zvláštně koukala a já se cítil jako blbec.

Hned vedle divadla stojí stará maurská pevnost Alcazaba. Ta je propletená uličkami, které se rozprostírají na obrovské ploše. Klasicky v celé pevnosti nechybí ani mini muzea.

Kromě turistických atrakcí tady člověk může vidět spoustu pouličních umělců. Od hudebníků, kouzelníků až po gymnasty nebo třeba Michaela Jacksona. Teda respektive jeho španělskou verzi. Obrovským zážitkem, pro mě konkrétně, byl pán, který hrál na harfu. Něco tak krásného jsem dlouho neslyšel. A tak jsme si samozřejmě na chvíli sedli, zaposlouchali se a užívali si krásu toho všeho.

Jak to nakonec dopadlo?

Večer jsem přemýšlel nad tím, jak rychle ten čas letí a jak je život zvláštně nevyzpytatelný. Zároveň jsem přemýšlel nad tím, jak si celý pobyt ještě prodloužit, protože Gertruda pokračovala do Portugalska. Bohužel pro mě, z Portugalska nebyly spoje do Česka. Vlastně ani do Rakouska, Slovenska, Polska nebo Německa. No prostě paráda.

Poslední noc jsem usínal objímaje ženu, o které jsem přemýšlel, zda ji ještě někdy uvidím. A tak není divu, že jsem se cítil dost zvláštně, když jsem ve tři ráno vstával, abych se posbíral a letěl zpět do Česka. Seděl jsem na posteli a znovu si promítal, co a jak by se dalo udělat nebo změnit. Na nic jsem nepřišel…

Posadil jsem se vedle Gertrudy na kraj postele a chvíli se na ni díval. V moment, kdy jsem ji chtěl políbit na čelo a rozloučit se, mě najednou objala. Měl jsem pocit, že to bylo víc než objetí. Ach… Bohužel jsem musel zvednout kotvy a vydat se na letiště.

Ani nevím, co víc mám psát, protože to celé bylo naprosto skvělé. Jen to bohužel uteklo strašně rychle. Mám pocit, že jsme viděli snad celou Malagu. Sedím teď ve vlaku při cestě domů a mám hlavu plnou myšlenek. Uvidíme se ještě někdy? Je tohle konec? Vždyť to přece nemůže takhle skončit. Asi mám pro Gertrudu slabost. Pro ty její oči a to, jak se šklebí. Doufám, že se brzy uvidíme. Nemůžu na ni přestat myslet…

Zaujal tě článek? Pošli ho kamarádům.

Komentáře k článku

přidat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články